Podzim II.

Šero se šíří pokojem, dělá to vcelku ten dojem
že už se nikdy víckrát nerozední
letmo se z okna podívám
jó, už je tu podzim, mokrej funebrák.

Den se protíná s večerem, ztrácí se den za dnem
já zas ztrácím všechny svý iluze
když zvednu oči k obloze
jó, no to je podzim, havran jen krák.

Ref:
Pod nohama šustí suchý listí
nad hlavou dekl z olova
v srdci další místo pustý
v duši klíčí obava, že jsem zas sám...

Vzduch je zas cítit funusem, stydí se sebou sám zhnusen
i já se sám děsím nad sebou
kam se mí běsi podějou
jó, teď když je podzim a já jsem zas sám...

Těžké mraky nad chrámy, klenby větví hostí havrany
mohl bych se k nim přivěsit
nebo některou poprosit
jó, teď když je podzim, ať nejsem sám...

Teď ožívaj jen hřbitovy, když slaví svátek mrtvoly
a já mám chuť se k nim připojit
zkouším svý předky navštívit
jó, už je tu podzim a já je znám.

Pak zajdu do teplý putyky, do srdce vrazit další hřebíky
v hluku se zpít do bezvědomí.
Na věci to ale nic nemění
jó, že venku je podzim a já jsem sám.